Nakonec cestovatelská příloha   

---

„Great trip to Great Britain“
(trošku oklikou)

       Velký výlet do Velké Británie, i tak by se dal přeložit název mého dalšího článku-cestopisu. Ale pěkně popořadě. Začátkem roku letošního, počaly se objevovat alarmující zprávy, že letos jsou jízdní výhody FIP naposledy. Od příštího roku prostě konec, šlus. Maximálně tak nějaká dvoustranná dohoda ČD-ZSSK či ČD-ÖBB… Načež jsem pojal myšlenku, že se vydáme na pořádný výlet někam daleko – nejen Rakousko či Německo… Přece, když už rozloučení s FIPkami, tak ať to stojí za to, že? Se šampaňským, slzou zamáčklou v oku, jak se nám to do teď snadno a levně cestovalo… A jelikož nemusíme jezdit pořád jenom po mašinkách (rozuměj železničních zajímavostech a muzeích), plán byl jednoduchý a zajímavý i pro neortodoxní šotouše Bylo nás pět (já, Franta, Honza, Nicoll a Martina, která s námi byla poprvé).




       První den byla na programu Vídeň. Ano, kdysi hlavní město mocné rakousko-uherské monarchie, dnes hlavní město Rakouska. Zde jsme navštívili kromě obligátního centra města se spoustou památek i muzeum papyrusu (to chtěla vidět Nicoll), poté i obrovský vídeňský hřbitov, kde mají spát na věčné časy takoví velikáni jako Mozart a další. Nicméně žádnou známou osobnost, resp. její hrob jsme nenašli, za to jsme prošli kolem stovek či snad tisíců hrobek židovských, tu ošuntělých, tu majestátních (ty vypadaly jak malé chrámy či kostelíčky). Co říci o Vídni? Město je to krásné, skvěle fungující systém městské dopravy, ale tak trochu je podobná Praze…nebo naopak? Poté již večer následoval přesun na nádraží Wien Meidling, kde jsme vyčkali na noční vlak „Wiener Walzer“ – vlak kategorie Euronight z Budapest Keleti do Zürich HB.

Vídeň	Vídeň	Vídeňský park
Vídeňský hřbitov	Vídeňský hřbitov	Wien Meidling
Jdeme spát	I Vršováci se chystají	Sargans, Švýcarsko

Chur (585 m. n. m.), vozidla Rhétských Drah	Za stanicí Thusis začínají opravdové hory	Vzadu v dáli je vidět Landwasser viadukt

foto: Landwasser viadukt a tunel

       Brzkého pondělního rána jsme se probudili na rakousko-švýcarském pomezí, ve stanici Buchs SG, kde si nás přebral švýcarský stroj. V další stanici Sargans jsme vystupovali, mezitím však ještě švýcarští pohraničníci stihli provést zběžnou kontrolu osobních dokladů. Je 6.20 ráno a my vystupujeme ve stanici Sargans, malé rychlíkové stanici na okraji Alp. Tady přestupujeme na „panťák“ do Churu, kde začne to pravé alpské dobrodružství – znalí již možná vědí, kam se dnes chystáme ano, dnešní program bude výjimečně jen a jen železniční. Projedeme si totiž velkou část takzvaných Rhétských drah (RhB), úzkorozchodné tratě, které stoupají z Churu (585 m.n.m.) a klikatí se po úpatích Alpských hor až do nejvyššího bodu, stanice Ospizio Bernina (2253 m.n.m.) a to prosím bez použití jediné ozubnice! Veškerý provoz je již téměř sto let zajišťován výhradně elektrickou trakcí, rozchod tratí je 1000 mm. Jelikož byli stavitelé nuceni využít adhezního provozu (bez ozubnice), trať se všemožně klikatí a dere se výš a výš přes desítky mostů a skrz desítky tunelů, některé jsou spirálovité (více napoví fotografie) a člověk jen žasne, jak tuto velkolepou stavbu, přitom tak pěkně a citlivě zakomponovanou do zdejší krajiny mohli lidé před více než sto lety postavit. Naše první část cesty spočívala v jízdě vláčkem do stanice Preda, ze které se část naší skupiny (já, Nicoll a Martina) vydala pěšmo (bylo mi to doporučeno v internetové diskuzi jako příjemná procházka) zpět dolů do stanice Bergün, druhá část se vozila vlakem Naše cesta byla turisticky značená, s několika vyhlídkami na železniční viadukty a portály tunelů. Schválně jsme zvolili tuto variantu, jelikož jsme měli jít z kopce a ne naopak, což by s těmi našimi dvacetikilogramovými krosnami na zádech nebyl žádný med. No, ono to i tak nebylo zrovna jednoduché

foto: Stanice Preda (1798 m. n. m.)

       Na některých úsecích jsme se museli šplhat po skalách, lávkách i do kopců, někdo z nás to odnesl odřeným kolenem, všichni pak bolavými nohami a zády. Ale myslím, že to stálo za to, alpská příroda je prostě fantastická, a někdy jsem si připadal – jak s oblibou říkám, jak „doktor z hor“. Po příchodu do stanice Bergün jsme chtěli navštívit zdejší menší muzeum rhétské dráhy, ale co čert nechtěl – bylo pondělí, a tak měli zavřeno. Vyčkali jsme tedy na další vlak, který nás vyvezl opět přes Predu, za níž ihned následoval „Albulatunnel“ – další technické veledílo – tunel měřící šest kilometrů (schválně, jaký je nejdelší tunel v ČR a kdy byl postaven?) do stanice St. Moritz – vyhlášeného lyžařského střediska. Zde jsme se posilnili kávou a za halasu italských turistů jsme se přesunuli do dalšího spoje, který zajišťovala moderní elektrická pantografická jednotka a ta nás vyvezla právě až na vrchol tratě, do stanice Ospizio Bernina, odkud pokračovala dál přes Poschiavo do italského Tirana. My jsme ve stanici vystoupili, udělali pár fotek a kvůli nepřízni počasí (pršelo, foukalo a naproti přes jezero ležel sníh) jsme na zpáteční vlak vyčkali v čekárně. Poté již následovala cesta zpět „dolů“ do Churu – tu jsme prospali, odkud jsme jeli klasickým švýcarským IC vlakem do Zürichu a odtud jsme měli pokračovat nočním vlakem do Köln Hbf. A jelikož bych nebyl nádražák, to by bylo aby se něco nestalo. Když jsem ten výlet plánoval, zapsal jsem si čas odjezdu z Basel SBB, lehátka jsem však koupil z Zürichu. Takže jsem žil v domnění, že ten noční vlak odjíždí až ve čvrt na jedenáct, a dali jsme si rozchod, že se sejdeme v deset večer, každý měl totiž o večeru představu jinou. Když jsme se pak sešli, jaké to bylo zděšení, že na odjezdové tabuli žádný noční vlak není! Inu, nezbylo nám nic jiného než improvizovat. Dojeli jsme IC vlakem do Basel SBB, a doufali, že tam odtud pojede jiný noční vlak, třeba i přes Francii. Švýcarský průvodčí ve vlaku se sice snažil, hledal spojení, volal všude možně, ale nic. Nejelo nám nic. Takže nám nezbylo nic jiného, než strávit noc před nádražím. Nutno dodat, že díky prozřetelnosti Nicoll byla noc mnohem příjemnější, jelikož vzala sebou fleece deku. A dlažba před nádražím byla snad s vytápěním pravda, moc jsme toho sice nenaspali, ale měli jsme před sebou dlouhý den, a tak hurá do toho.

Pěší túra z Predy do Bergünu

Za stanicí Preda

Lovíme vláčky

-

Krokodýl před muzeem v Bergünu

Výrobní štítek Krokodýla

Muzeum a restaurace v Bergünu

A stoupáme čím dál výš...

Ospizio Bernina (2256 m. n. m.)

Důkaz místo slibů

Bez komentáře

I černobílá má něco do sebe...

Závěrečná rovinka před Bergünem

Rhétská dráha vozí i nákladní vlaky

Městečko Bergün

Městečko Bergün

Vyhlídkové vozy odstavené ve stanici St. Moritz

Za St. Moritz

A objevuje se první sníh

Znaveni vysokohorskou túrou jsme zapili dnešní den hruškovicí

A ještě dámská část našeho týmu

Švýcarská babička v Zürichu HB

TGV také ve stanici Zürich HB

       Prvním spojem jsme dojeli do Mulhouse (ve Francii) a odtud jelo TGV Duplex do Lille. Nejdříve mě vyděsil průvodčí, že prý mluví jen francouzsky a italsky, ale když jsem mu ukázal FIPku, tak nakonec pochopil. Rezervace nás stála tedy jen deset euro za osobu. Což bylo nic ve srovnání s tím, že v Lille jsme nakonec ještě skoro dvě hodiny čekali na Eurostar z Bruselu, odkud jsme původně měli jet, takže jsme se vrátili do původního časového plánu. To vše díky rychlosti vlaku TGV, kdy jsme přejeli prakticky celou Francii Následovala jízda Eurostarem pod kanálem La Manche, cesta tunelem jako takovým trvala cca 25 minut a pak už jsme svištěli dál k Londýnu zase po pevnině.

Souprava Eurostar po příjezdu do Londýna	London St. Pancras

Stonehenge	A tady celá naše parta

       V Londýně jsme zastavili v pravé poledne tamního času na nádraží St. Pancras, a mě nenapadlo nic lepšího než se vydat ještě na Stonehenge. Jenže v Londýně to není tak jednoduché jako u nás, aby vlaky jezdily z jednoho, max. ze dvou nádraží a ještě v docházkové vzdálenosti. Čekala nás tedy cesta metrem na nádraží Waterloo, odkud jezdí vlaky do Salisbury (a dál autobus ke Stonehenge). Za jednodenní jízdenku na londýnské metro jsme zaplatili lidových 7,30 Liber (cca 226 Kč). Stonehenge jsem zvolil z jednoduchého důvodu – jel s námi Franta, který však už všude kam jsme se chystali byl, a věděl jsem, že toto tajuplné místo by rád viděl. Nikdo nebyl proti, tak proč ne, že? Ale to byste nevěřili, kolik tam bylo v úterý odpoledne lidí.. Jestli myslíte, že Karlův most je narvaný lidma, pak nejezděte na Stonehenge ale je pravdou, že pár fotek se nám podařilo, některé i bez lidí (viz fotogalerie). Pak již následoval návrat stejnou cestou zpět, a přesun metrem z Waterloo tentokrát pro změnu do stanice Kings Cross (ta však se St. Pancras přímo sousedí). Zde jsme hledali vlak do Peterboroughu, kde jsme našli superlevné ubytování, ale to až níže. Kdo se chystáte do Anglie, tak si dávejte pozor na jejich odjezdové tabule. Svítí tam několik obrazovek, každá pro jeden směr. Takže my jsme našli první vlak do Peterboroughu, a víc jsme neřešili. Jaké pak bylo ovšem překvapení, když nás na trati předjížděl jeden „rychlík“ za druhým….připodobnil bych to tomu, jako kdybyste jeli z Prahy do Pardubic osobákem, a kolem vás by projížděl jeden expres za druhým. Ale zdárně jsme do našeho města dojeli, a čekal nás ještě čtyřicetiminutový pěší přesun do hotelu. Pěší? Měli jsme toho už plné kecky, a tak Frantu nenapadlo nic lepšího, než abych se zeptal taxikáře, za kolik nás sveze. Říkám si, Anglie je dost drahá, to bude chtít aspoň dvacet liber…. Chtěl 6-7. Za všechny. Takže bylo rozhodnuto, vzhledem k tomu, že nás bylo pět, tak cesta byla skoro zadarmo. V hotelu nás přivítal neskutečně příjemný a ochotný recepční, který se rovnou informoval, v kolik hodin chceme ráno snídani a jestli rovnou nechceme objednat taxi. Ubytování bylo skromné, leč pohodlné a nově zařízené, jen sprchy a WC byly na chodbě společné. Ale za ty prachy, co bysme chtěli. Po sprše už jsme jen padli do postele únavou.

foto: Cesta z Peterboroughu do Yorku

       Ráno v sedm hodin jsme měli přichystánu snídani, podával se opečený toastový chléb, máslo, džemy, croassainty, šátečky, káva, čaj a džus, to vše za příplatek cca 100 korun českých… Dnešního dne nás čekalo město York, resp. především jeho železniční muzeum, na které jsme měli vyčleněný celý den. A udělali jsme dobře, vždyť Anglie je kolébkou železnic, tady to všechno začalo. V železničním muzeu v Yorku se neplatí vstupné, což mě docela příjemně překvapilo, ještě více pak ve vztahu k tomu, co všechno jsme viděli. Návštěva v těchto dnech (první polovina července) nebyla zvolena náhodně, v muzeu totiž probíhaly narozeniny. Koho? Spíš čeho. I když možná koho, protože tohle je Paní lokomotiva, nejrychlejší parní lokomotiva na světě, Mallard, která letos oslavila 75 let od rychlostního rekordu parních lokomotiv (4. července 1938 dosáhla rychlosti 203 km/h nedaleko – jak příznačné - Peterboroughu). A jelikož Britové se pro oslavy dokážou opravdu nadchnout (viz narození prince, syna Williama a Kate v minulých dnech), bylo přichystáno setkání vskutku nevídané. Lokomotiva je konstrukční řady A4, které bylo vyrobeno 35 ks. Do dnešních dnů se jich zachovalo šest, z toho tři provozní. Jenže dvě lokomotivy byly věnovány do USA a Kanady. Pro Brity žádný problém. Tedy, samozřejmě, že jednoduché to nebylo, přece jen zaplatit cestu dvou obřích strojů přes oceán, to není ani v možnostech železničního muzea York. Avšak díky mnoha příznivým vztahům a okolnostem se povedlo domluvit přepravu lodí jako sponzorský dar. Více můžete najít na stránkách muzea na www.nrm.org.uk. Sešlo se tedy všech šest dochovaných strojů zase pohromadě, v depu přesně jako před 70 lety, kdy zde jezdily. A sláva to byla opravdu veliká, v týdnu sice „jen“ stály na paprscích kolem točny, ale neustále byly v obležení stovek a tisíců lidí. Mimochodem, během čtrnácti dnů, kdy se tato sláva konala, navštívilo lokomotivy řady A4 neuvěřitelných 140 tisíc lidí!!! Ale dost povídání, atmosféru nejlépe dokreslí množství fotografií v galerii.

Fotografie z muzea v Yorku:



       Odpoledne jsme se ještě po nezbytném nakoupení suvenýrů v muzeu vydali do města, které lemují krásné hradby. Prošli jsme se i centrem, město je to velice nádherné, docela klidné. Narazili jsme i na hospůdku s českým pivem, jmenovala se prostě a jednoduše „Pivní“ a točili zde piva z celého světa. Z našich luhů a hájů měli Bernard (tři druhy), tak jsem neodolal a jedno si dal, v rámci té naší procházky přišlo vhod. Pak již jen následoval návrat do hotelu v Peterboroughu, večeře z Mc Donaldu a šup do hajan, náš pobyt se krátí.

Pár fotek z Yorku:

Ruské kolo za nádražím	Průchod středověkými hradbami...	...do starého města

Pivní bar	Není nad to, dát si daleko od domova alespoň české pivo	Indiánský koncert

		Nádraží v Yorku

Nástupiště s krásnými hodinami a lávkou přes koleje	Mechanické návěstidlo, nejdéle používané na zdejší trati (do roku 1984), nyní umístěné v hale nádraží York

       Ve čvrtek jsme snídani měli již v půl sedmé (opět nebyl žádný problém domluvit s recepčním), a cesta – teď už „rychlíkem“ do Londýna, jelikož to by byl hřích si toto královské město neprohlídnout. Jenže Eurostar zpět do Bruselu nám jede už ve dvě hodiny odpoledne, a na odbavení tam musíme být 45 min. předem, takže jak to všechno stihnout? Metrem! Zakoupili jsme opět celodenní lístky a k našemu údivu nestály 7,30 liber, ale 8,80. Ne, nikdo nás neokradl, jen když si lístky kupujete před půl desátou dopoledne, jsou takto dražší. A to jsme nevěděli, co nás čeká „dole“. Tedy za to by spíš měli dávat slevy takhle narvané metro jsem ještě neviděl. A to prosím z Kings Cross jezdí metro každou minutu! My jsme se vešli až do páté soupravy, ale jak správně poznamenal rozhlas ve stanici metra – „Nespěchejte, netlačte se, tohle není poslední metro v tento den…“. Vystoupili jsme u Big Bena, prošli kolem Westminsterského paláce a na náměstí Trafalgar Square. Poté opět metrem přesun k Tower Bridge, kterým jsme prošli na druhou stranu Temže, obhlédli válečnou fregatu (byla možná prohlídka, ale na to jsme bohužel neměli čas), vyfotili nábřeží, Okurku a Střep (zatím nejvyšší mrakodrap v Londýně) a metrem jeli zase na St. Pancras. Po nezbytné kontrole osobních dokladů a jízdenek jsme se usadili do Eurostaru směr Brusel.




Pár fotek z Londýna:

Londýnské Oko		Potkali se u Kolína, tedy u Westminsteru

		Památník ženám druhé světové války

Trafalgar Square	Fontána na Trafalgar Square	Blížíme se k Tower Bridge

Moderní architektura na nábřeží Temže	A druhá strana řeky

Tower Bridge I.	Tower Bridge II.	Martina s Nicoll, rozděluje je zatím nejvyšší budova Londýna - mrakodrap Střep	A tady mě donutily padnout až na zem...

	Válečný křižník	Střep a pod ním schovaná stanice metra London Bridge

Turnikety v metru	Stanice London St. Pancras	Poslední volná chvíle před odjezdem do Bruselu

       Tedy, Bruselské nádraží, to je taky složitost sama, kam se hrabe Praha hlavní nádraží. Odsud jsme jeli ICE 3. generace do Kolína nad Rýnem (ploužili jsme se „jen“ 250 km/h) a přes noc do Prahy. V Kolíně nad Rýnem někteří z nás ještě navštívili katedrálu hned u nádraží, zapálili svíčky a pak už jsme vyčkávali na noční vlak. V lehátku jsme si připili na šťastný návrat domů a zalehli. Vlak je směřovaný přes Berlín, ale kvůli poškozeným tratím po povodních jsme už z Berlína měli hodinu zpoždění, kterou jsme si drželi až do Prahy.

Cesta domů: