ZO Praha Vršovice platí za všechny své členy v plné výši pojištění za škody způsobené zaměstnavateli při výkonu zaměstnání.

Informace k pojistkám: pan Hahn Josef
mobil: 606 655 831
email: hahn@kcod.cd.cz

---

Akce již proběhlé :

---

28.6.2014 Parní vlak na Sázavu
(klub důchodců)




V sobotu 28.6. se zájemci z OSŽ Praha Vršovice (a Smíchov) sešli jako každoročně v parním vlaku, který odjížděl ze žst Praha Braník v 9,02 hod po trase Posázavského pacifiku přes Vrané, Čerčany (přestávka na zbrojení) do žst Sázava Černé Budy. Tam byla zajištěna restaurace U Libora, kde se o dobrou zábavu stejně jako ve vlaku postaral pan Karel Šilhavý a jeho harmonika. Krásné letní počasí umocnilo zážitky z hezkého výletu ve vyhrazeném vagonu.

text Petr Polák
fotografie Josef Štěch

24.7.2014 Toulky Prahou historickou




Prahou provázel náš člen Tomáš Bezouška, pokochejte se krásami Prahy...

fotografie zaslala Jana Grimová

zdroj zákoníku on-line ze kterého bylo čerpáno: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zakonik-prace/ (portál http://business.center.cz/) Text uložený na portálu http://business.center.cz/ byl naposledy aktualizován zákonem č.399/2012 Sb. a bude do budoucna průběžně aktualizován

---

Modřanka, rozuměj trať č.210, byla zrozena díky cukru?
ukázka z knihy Pavla Schreiera "České železnice"


Známý popularizátor historie české železnice vydal v roce 2013 v nakladatelství Mladá fronta další poutavou knihu o zajímavostech železničních reálií z celé České republiky. Kniha obsahuje 28 kapitol, tedy 28 zajímavých míst, rarit a památek české železnice. Jedna z kapitol se jmenuje "Posázavský pacifik,od cukrovarky k trampingu", kde mimo jiné popisuje okolnosti vzniku trati Praha - Vrané - Čerčany (a Dobříš). Přijměte ukázku z kapitoly jako návnadu k četbě celé knihy:


....stalo se zvykem trať nazývat "Posázavský pacifik".

Kde se tohle pojmenování vzalo? Především neprovází zdejší koleje od jejich počátků. Ty rozhodně postrádaly podobu železnice, vzývající v trampských písních znějících u táborových ohňů. Žádná dnes módním označením "kultovní" dráha, ale prostá cukrovarská vlečka. Nevěříte? Ale ano: za zrodem dnešního "pacifiku" vystopujeme zcela prozaický zájem cukrovaru pánů Urbánka a Waynera na zefektivnění provozu. Podnikání se dařilo, a tak v roce 1861 přesídlil podnik ze stísněných zbraslavských prostor do rozlehlého někdejšího mlýna v Modřanech. Jeden problém si však firma přinesla s sebou i sem: dopravu. A to jak surovin potřebných k výrobě, tak i expedici finálních výrobků. Koňské potahy, trmácejí se dlouhou cestou k nejbližšímu nádraží (Radotín na České západní dráze), nedokázaly s firemními potřebami držet krok.

...dlouho, předlouho zůstalo v Modřanech u koňských potahů. Až roku 1880 blýsklo se na lepší časy. V tom roce vyšel totiž zákon, umožňující budování levných, provozně nenáročných tratí. Lokálek. Že mezi mnohými, kteří nové možnosti hodlali využít, byl i modřanský cukrovar, netřeba asi zdůrazňovat. Ve společnosti České obchodní dráhy našel zdatného partnera: již roku 1881 se mezi Vršovicemi a Modřany začala v terénu objevovat neklamná stopa budoucích kolejí. Dokonce i 94 metry dlouhého tunelu, kterým nová trať protnula Bohdalecký kopec. A spěchalo se - schylovalo se k začátku řepné kampaně a modřanský cukrovar měl na brzkém zahájení provozu dráhy pochopitelný zájem. Legenda vypravuje, že v listopadu 1881 se lokomotivě prvního devítivozového vlaku dostalo od ředitele cukrovaru netradičního uvítání: políbení. Věřte nevěřte, zní to hezky.

Všeobecný provoz (tedy i doprava osob) na trati Vršovice - Modřany se datuje ke dni 1.března 1882. Vystačilo se zprvu s jedním vlakem denně; vlakem smíšeným, čili osobním vozem, připojeným k nákladní soupravě. A čas běžel: trať nejenom změnila majitele (1885) a došlo i k postátnění (1894), ale začaly se objevovat tendence k jejímu prodloužení z Modřan dále na jih...

vybral Pavel Dvořák

---

Český stát - mašina na okrádání občanů?
ukázka z knihy senátora Libora Michálka "Zničte to, nebo to zničí vás..."


V roce 2013 v institutu Williama Wilberforce vyšla kniha pana Michálka, popisující podrobně tunelování a odklánění státních peněz do kapes politiků a politických stran, ke kterému se pan Michálek dostal nejprve jakožto makléř ve státním Fondu národního majetku v divokých devadesátých letech, později jako ředitel Státního fondu životního prostředí v době nedávné, kdy se již tunelování muselo provádět skrytěji a rafinovaněji. Pan Michálek jako čestný a věřící člověk odmítal spolupracovat na těchto lumpárnách, proto ho vždy čekala šikana od nadřízených a vyhazov ze zaměstnání. Částečnou satisfakcí pro něj může být to, že byl v roce 2012 zvolen senátorem na období 2012 až 2018.

...a opět ukázka z knihy:

Komise pro cenné papíry podala za osm let své existence několik desítek trestních oznámení. Jeden z mála funkčních úřadů vzniknul koncem minulého století. Byla to doba velkého rozčarování z vytunelování privatizačních fondů, doba, kdy alespoň někteří politici podpořili vytvoření nezávislé instituce, která rozkrádání aspoň zpomalí, když nezastaví.

Zatímco za dva roky před vytvořením Komise se z privatizačních fondů vykradlo skoro 10 miliard korun, za 8 let hlídání finančního trhu se z fondů kolektivního investování neztratila ani miliarda. Naopak se podařilo skoro 2 miliardy podílníkům a akcionářům vrátit.

Michal dostal v Komisi příležitost vést řadu správních řízení, které pomohly poškozeným investorům v úsilí o navrácení ukradených investic...

...Zpočátku existence Komise se různí finanční šarlatáni nedokázali smířit se skutečností, že jejich snahy o odírání klientů někdo maří. A už vůbec nebylo obvyklé, aby nějaký správní úřad požadoval navrácení ukradených peněz.

Jak ale roky běžely a Komise před Vrchním soudem a později Nejvyšším správním soudem vyhrávala téměř všechny soudní spory, i renomovaní advokáti začali svým klientům radit, aby se do křížku s Komisí nepouštěli.

Kamenem úrazu se pro Komisi stal až zásah u obchodníka s cennými papíry, který pracoval pro politiky. Tento obchodník měl svéráznou strategii. Denně uzavíral na burzách stovky obchodů, některé ztrátové, jiné ziskové. Na tom by nebylo nic zvláštního. Zajímavý byl způsob, jakým se po uzavření obchodního dne přidělovaly obchody jednotlivým klientům.

Přestože okolo tisícovky klientů dosahovalo průměrného zhodnocení 2% ročně, asi 950 klientům majetek stále ubýval. Jakoby měli smůlu, že jim neviditelná ruka trhu přiřazuje více ztrátových obchodů než ziskových. Pro Komisi šlo o ruku viditelnou. Ruku manažera, který transakce klientům zpětně "přiděloval".

"Ano, pane poslanče, dnes máte opět všechny obchody ziskové. Od počátku roku dělá váš výnos 38,7%...ne omlouvám se, to jsem se díval na data pana senátora... Vy jste úspěšnější, 45,1% přepočtená roční výkonnost 78%," šveholil do telefonu správce individuálních portfolií.

Komisi se zpětné připisování ziskových obchodů politikům a lobbistům nelíbilo. Politikům se zase přestala líbit Komise. Nebylo možné tolerovat, aby nějaký úřad dohledu postupoval nezávisle a před soudy vítězil i s renomovanými advokáty. A tak byla Komise pro cenné papíry v roce 2006 zrušena.

Vše bylo pochopitelně třeba odůvodnit zvyšováním efektivity. Proč mít na trhu jeden úřad, který dohlíží na nebo má dohlížet na pojišťovny a důchodové fondy, jiný úřad na dohled nad investičními společnostmi a obchodníky s (pro někoho) cennými papíry a vedle toho ještě třetí úřad pro banky a družstevní záložny?

Na slučování úřadů dohledu nemuselo být nic špatného. Tedy pokud by sloučení neproběhlo pod křídla té instituce, jejíž vedení bylo nejméně důrazné při postihu nekalých praktik na finančním trhu...

vybral Pavel Dvořák