ZO Praha Vršovice platí za všechny své členy v plné výši pojištění za škody způsobené zaměstnavateli při výkonu zaměstnání.

Informace k pojistkám: pan Hahn Josef
mobil: 606 655 831
email: hahn@kcod.cd.cz

---

Akce již proběhlé :

---

3.-9.8.2014 Ukrajina
(do oblasti Zakarpatí)

                      Dne 3.8. 2014 nastupujeme v Praze - Holešovicích na "Slovenskou strelu" v 17:39, čímž začínáme výlet na Ukrajinu, na Zakarpatí. Je nás celkem jen šest. V Blavě přestupujeme ve 23:40 na R615 s odjezdem ve 23:40 a ráno 4.8. v 8:11 už nás vítají Michalovce, kde po malé pauze přijíždí bus firmy SAD Prešov a v 8:50 vyráží směr Vyšné Nemecké (9:35). Zde přetáčíme hodinky ještě o hodinu dopředu, takže po celkem krátkém odbavení odjíždíme do Užhorodu, kde jsme v 10:40 + 20 min. zpoždění přímo na autobusové stanici naproti vlakovému nádraží za pouhých 3.20 Eur. Panuje zde čilý ruch, ale my už máme sjednaný odvoz, takže cestovní horečkou netrpíme.Vítáme se s Igorem, naším řidičem Mercedesu, pak ještě prohlédnout místní nádraží, které je krásné, čisté a mohlo by být příkladem pro mnohá naše. A už vyrážíme na celodenní výlet. První, co nás překvapí, je stav silnic. Jsou v hrozně rozbitém stavu, ale místní řidiči si s nimi hravě poradí, kličkují až do protisměru a šikovně se dokáží vyhýbat úděsným kráterům. I náš Igor se jeví jako excelentní řidič, a tak se plně spoléháme na jeho umění.

                      První zastávkou je Limshori, „U Cimbury“, stylová hospoda v lůně přírody- východiště na Poloninu Runa, která je někde vysoko nad námi, zahlédli jsme alespoň vrchol. Po malém občerstvení pokračujeme do Svaljavy, kde je i trať a nádraží. Dále zpět k přírodě, do Pilipce, k vodopádu „Šunit“. Hezká procházka kolem vody. Poté přes Mižgirju rovnou do Koločavy, kde máme nocleh v „Četnické stanici“. Máme toho za den dost, je pěkně horko a jsme vytřesení z cesty, tak někteří již odpočívají. Zvědavci, co jsou tu poprvé, ještě vyráží na malou poznávačku Koločavy, aby se dorazili před slastným spočinutím na loži.

                      Druhý den, tj. 5.8., nás hned ráno budí svým „zpěvem“ armáda kohoutů, pak se přidávají psi štěkotem a je po spaní. Holt, venkov je venkov. Dnes máme v plánu navštívit NP Siněvir s vyhlášeným jezerem, „mořským okem“, děrevňu „Svoboda“, tzv. „konec světa“ a na medvědy. Vše se zdařilo, krásné počasí, zase horko, ale již kolem poledne bouřka, vody z nebe, jako z konve, a protože bychom k medvědům v tomhle počasí museli tankem, a ne „meďourem“, tudíž na medvědy nedošlo. Bylo nám to líto, leč příroda je mocná čarodějka, nedalo se nic dělat, a tak jsme místo toho okusili v příjemné kolibě výrobky místní „pálenice“ a medvědy viděli na hezkých obrázcích uvnitř. Když se bouře přehnala, hodina pokročila a my se vraceli do Koločavy. Někdo odpočíval, někdo znovu oběhl Koločavu, která se na jeden pokus zvládnout nedá. Vždyť má na délku asi 12km! A pak, už po večeři (šašlik), hajdy na kutě.

                      Ve středu 6.8. v Koločavě probíhal místní trh, tak jsme se na něj vypravili. Opravdu zážitek!!! Prodává se kdeco, mimo „obyčejné“ zeleniny také borůvky, brusinky po 5 l, sušené i nakládané „bílé“ hřiby (jiné houby jsou v lese, ty místní nesbírají) v pytlících, ve sklenicích 5l cca 180,-Kč. Velmi kvalitní med i s plástvemi zásadně domácí za 160,-Kč. Též na živé zboží dojde, od kuřátek po kachňátka atd. atd. Prostě „JÍDLO“ je bezkonkureční. A to nepočítám „hadry“, elektro a technické zboží, které má tedy k EU přeci jen poněkud daleko, ale zas my pamětníci máme na co koukat. Velmi zajímavý je též koločavský hřbitov. Je na menším pahorku a zvláště ten starší z dob 1. republiky (i ze starších dob) je zcela porostlý brusinčím a celý se ztrácí pod červenou barvou plodů, téměř ani křížky nejsou vidět. Zde je pochován Nikola Šuhaj-loupežník, který zde byl zabit českými četníky roku 1921 a kterého proslavil či spíše idealizoval český spisovatel Ivan Olbracht, který zde má i muzeum v místní základce. Na stejném hřbitově leží i Nikolova družka Eržika.

                      Odpoledne jsme navštívili skanzen tzv. Stare celo, včetně dnes již nefunkční úzkokolejky. A tam jsme se vyřádili, hlavně na té drážce. A to jsme ještě netušili jaký bohatý kulturní program vypukne po opuštění skanzenu v přilehlé hospodě, kam jsme se uchýlili před znovu se blížící bouřkou. Uvítáni majitelem, usedli jsme a už to začalo. Výuka na jakousi „fujaru“, pak zpěv při harmonice i houslích i na taneček došlo. Uzavřelo to stylové focení v patřičném oděvu a večeřička.

                      Další den 7.8. odjíždíme s Igorem z Koločavy po rozloučení s osazenstvem „Četnické stanice“ směr Chust při rumunských hranicích. Cestou ještě navštěvujeme na Ukrajině proslulé Solotvino, kde jsou slané i bahenní koupele, poblíž uzavřeného solného dolu. Je sice zase vedro, ale my se nekoupeme ani nebahníme. Po chvíli odjíždíme do Chustu, kde se loučíme s Igorem a jdeme se ubytovat do hotelu Atlant. Poté prohlídka města, které mělo obrovský opevněný zámek z dob Leopolda I., ze kterého jsou už jen ruiny. Krásný pravoslavný chrám, obchodní uličky a další památky nás též oslovili.

                      A je tady pátek 8.8. a čeká nás dlouhá cesta k domovu. Ráno vyjíždíme tzv. „električkou“, ale bez drátů, již po osmé hodině do konečné stanice Baťovo, kde bychom měli přestoupit na Čop. Vlak je tedy opravdu předpotopní motor, který je stále zaplněn cestujícími, kteří pendlují za směšný peníz mezi jednotlivými většími stanicemi, kde se konají trhy. Máme štěstí na vstřícný personál, který některé z nás nechají i „řídit“. O záchodech v této jednotce se nelze nezmínit. Jsou turecké a... děs. Asi po více než třech hodinách dorážíme prům.rychlostí cca 40km/hod. na konečnou do Batěva. Přestupný vlak nikde! Musíme tedy zaplatit a vyčkat do 13:19 hod. na vlak vyšší kvality?!, protože tzv. „električka“ jede až v 16:00 a to bychom už nestíhali jediný přechodový vlak do Čierné n/Tisou, který odjíždí z Čopu v 16:30. Přežili jsme v místním obžerství u piva a pak nastoupili do zmíněného vlaku asi o dvaceti vozech bez přechodů (musíte si najít ten svůj) ve velikém spěchu a to tak, že mně už do vlaku vhodili a náš děžurnyj Petr zůstal na peróně. Moc se tedy s předpisy nemažou a to tam v Batěvu byla taková sympatická výpravčí. Naštěstí nás Petr dohnal v Čopu taxíkem a vše dobře dopadlo. Hned jsme zakoupili jízdenku na nejdražší přechodový vlak všech dob (Ukrajina- EU) za 135,-Kč, ale jinak se nelze vrátit. Do těch 16- ti hodin jsme utráceli zbytky hřiven, poté celní a pasová kontrola a pak již vlak o jednom voze ŽSR do Čierné n./Tisou. Tam jsme již dorazili bez potíží, dali jsme si výbornou večeři (cca 5,-Euro) a osobákem do Košic a rychlíkem do Prahy, kam jsme v pohodě dojeli na čas.

                      Výlet to byl moc hezký, počasí přálo, lidé velmi pohostinní, na Zakarpatí nádherná příroda, všeobecná láce a hlavně výborné jídlo a pití včetně českých piv. Po nějaké válce ani stopy. Snad se nám podaří zase tam zavítat.

text Karel Štefan
fotografie Karel Štefan a Josef Štěch