Základní organizace Odborového sdružení železničářů stanice PRAHA VRŠOVICE Vám přináší
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
Dovolte mi tímto Vás oslovit před dobou dovolených a krásných školních prázdnin našich dětí a vnoučků. Zkuste vysadit pracovní tempo a nasazení. Odpočinek v rodinném kruhu a trochu zpomalení každodenních starostí nám bude sladkou odměnou v našem uspěchaném životě.
Uživejte si života podle vašich představ a možností. Krásné slunečné a pohodové dny přeje
Petr Skrečka, předseda ZO OSŽ Praha-Vršovice
Předprázdninová schůze klubu seniorů proběhla v úterý 16.června 2026 v restauraci U Perónu v Praze na Smíchově za účasti 14 členů. Příští schůze se bude konat dne 15.září ve 14 hodin opět v restaraci U Perónu. Na této poprázdninové schůzi bude dohodnuta podzimní akce a oznámeny bližší okolnosti. Salónek je zajištěn.
od Vlasty Šulcové
V termínu 2.-5.6.2026 se uskutečnilo cyklistické soustředění v Krásné Lípě. Po příjezdu jsme byli mile překvapeni moc hezkým prostředím a zázemím ubytování. Dům se zahradou,krytým bazénem,venkovním jezírkem, grilem, ohništěm, saunou, posilovnou, šipkami, stolním tenisem a kulečníkem. „Tak odtud se nám nebude chtít.“ Pomyslela jsem si. A taky nechtělo, chtěli jsme vyzkoušet úplně všechno...
Zabrali jsme si pokoje,naobědvali se z vlastních zásob a vyrazili na 1.okruh 42km dlouhý. Projeli jsme Rybništěm přírodním terénem vystoupali na vyhlídku nad Chřibskou vodárenskou nádrží a pokračovali ve stoupání až na rozhlednu Studenec (jednu z našich nejstarších rozhleden). Občerstvili jsme se v nádražní hospůdce v Jedlové (místní specialitou je točené mangové nealko pivo a mimochodem výborně tam vaří). Zpocení jsme pak vyšlapali na zříceninu hradu Tolštejn a kochali se výhledy do kraje. Posledních pár kilometrů už bylo po asfaltu a uběhly rychle. Tento den nám počasí přálo a povedlo se nám nastoupat 797 výškových metrů.
Druhý den pršelo, tak jsme dopoledne strávili návštěvou města a místního muzea a dozvěděli se, že tento kraj navštívil i Hans Christian Andersen (v roce 1831 a Čechy pak navštívil ještě několikrát). Po obědě déšť ustal a my vyjeli. Pokořili jsme zříceninu hradu Falkenštejn, projeli Jetřichovicemi, Vysokou Lípou a pod zříceninou hradu Šauštejn vystoupali skoro až k Malé Pravčické Bráně- posledních pár metrů jsme museli zdolat pěšky, ale stálo to za to. Nádherným šúsem jsme se ocitli v údolí Hlubokého dolu, abychom pak opět vystoupali po cyklostezce č.3030 až do německého Saského Švýcarska – nádherného národního parku, bohužel pro nás pořád do kopce. Ochutnali jsme pivo Sternquelle, abychom uhasili žízeń, odpočinuli si v místní hospůdce a vydali se zpět do Čech údolím Křinice – zde jeden člen prorazil plášť u předního kola, ale rychle ho spravil, pak Kyjovským údolím lemovaným skalami, na hranici chráněné krajinné oblasti Lužických hor a Labských pískovců. Po příjezdu jsme rádi využili bazén se super studenou vodou, někteří se raději ohřáli v sauně. Zhodnotili jsme,že jsme vlastně za půl dne nastoupali 824 výškových metrů a ujeli 49 km – což není zrovna málo.
Třetí den nás čekala rozhlednová trasa a protivítr, neboť zákon cyklistiky říká,že když fouká tak zásadně proti. Hned po sjezdu z první rozhledny Dymník nám odpadl jeden člen, na jehož kaskadérský kousek snad nikdy nezapomenu. Po pádu z kola s napuchlým kloubem ruky sedl opět do sedla a dopravil se do nejbližší nemocnice a vrátil se přeživš se sádrou a pohmožděným ramenem. Otřesený zbytek party odpískal druhou rozhlednu na Vlčí hoře, kterou jsme s respektem objeli a vydrápali se na kamennou rozhlednu Tanečnici. Nahoře hrozně foukal vítr, ale měli jsme zapůjčený dalekohled od obsluhy chaty dole,tak jsme chvíli setrvali a zahřáli se na 167 schodech dolů. Poté následoval adrenalínový sjezd po modré do Mikulášovic. Následoval oběd a zmrzlina s odpočinkem a po nabrání zbylých sil už po asfaltu přes Staré Hraběcí, Knížecí, Čítkův Mlýn na poslední výhlídku u Starých Křečan a upět do Krásné Lípy. Ani tento den jsme se neflákali – nastoupali jsme 820 výškových metrů a ujeli 48 km. Večer jsme pak snědli zbytky zásob jídla a přesunuli se z venkovního posezení dovnitř ke kulečníku, pouštěli si songy, hráli kulečník, zkrátka jedli, pili, hodovali...
V pátek den čtvrtý se již neuskutečnil žádný výlet na kolech kvůli silnému dešti, sbalili jsme si věci, rozloučili se s majitelkou domu a rozjeli se domů. Měla jsem to štěstí, že mě vezli kluci s dodávkou, protože jsem poznala krejčovství v Křížovém Buku Dany Kulíkové, kde si kluci kupovali kalhoty a kraťasy. Šijí outdorové kalhoty a ručně batikovaná trička. A navíc udělali zastávku na Panské skále u Kamenického Šenova, kde se natáčela Pyšná princezna – a za to jim moc děkuji.
Uteklo to zase rychle, jsem plná dojmů a už se těším na podzimní soustředění...
od Alexandry Poláčkové
Trať 014 Kolín - Ledečko, dle úředního povolení trať z Kolína do Ledečka má číslo 681, dle interního označení SŽ trať je označena číslem 515, provozovatel a vlastník dráhy je Správa železnic s.o.. Jde o regionální dráhu, která zaúsťuje v Kolíně do 1. koridoru a v Ledečku do regionální tratě 212 Čerčany – Světlá nad Sázavou, v Bečvárech se napojuje trať 012 do Peček o které jsme psali v minulém čísle. Traťové zabezpečovací zařízení v úseku Kolín – Ratboř je automatické hradlo AHP-03 s oddílovým návěstidlem v Červených Pečkách , úsek Ratboř – Bečváry je zabezpečen reléovým poloautoblokem bez kontroly volnosti tratě zařízením a úsek Bečváry – Ledečko je zabezpečen pouze telefonickým dorozumíváním. Všechny úseky jsou jednokolejné a bez elektrifikace. Trať má 5 stanic, 13 zastávek, tarifní vzdálenost Kolín – Ledečko je 40 km, traťové zatížení C3, normativ nákladních vlaků je 173 metrů, maximální traťová rychlost 60 km/h, nejvyšší denní zatížení je v úseku Uhlířské Janovice – Kolín cca 25 vlaků.
Trať byla postavena jako část transverzální, Prahu míjející spojnice Benešova ležícího na Dráze císaře Františka Josefa (fyzicky ovšem vzhledem k terénu odbočující v Čerčanech), a Kolína s odbočkou do Kácova. Listina o koncesi pro místní dráhu z Kolína přes Bečváry, Uhlířské Janovice a Rataje do Čerčan s odbočkou z Rataj do Kácova ze dne 10. května 1899 byla udělena Leopoldu hraběti Šternberkovi. Dráhu vlastnila společ-nost Místní dráha Kolín – Kácov – Čerčany až do svého zestátnění roku 1925. Provoz z Kolína do Rataj byl zahájen v prosinci 1900, na zbývající části stavěné tratě v srpnu 1901.
Regionální spoje Kolín – Ledečko provozují České dráhy a v úseku Kolín – Bečváry mají zavedené soupravové vlaky pro vozbu na trati 012.
ČD Cargo na trati má zaveden jeden pár manipulačních vlaků v úseku Kolín – Uhlířské Janovice.
Ratboř
Ratboř je malá obec v rovinaté krajině mezi Kutnou Horou a Kolínem. Nesmírně pestré dějiny zdejšího panství zpečetil architekt Jan Kotěra velkorysou přestavbou zámku a novostavbou vily. Dnes tedy v Ratboři jsou zámky dva – starý, o němž pojednává tento článek, a nový. Slovy Nový zámek pojmenovali místní novostavbu vily podle plánů architekta Kotěry. Na Kolínsku a Kutnohorsku silniční směrovky jako cíl udávají Chateâu Kotěra.
První písemná zpráva o Ratboři se objevuje z r. 1362. Ves tehdy patřila kutnohorskému měšťanovi Mikuláši Velkušovi. Ale již v l. 1386-89 se jako majitel Ratboře uvádí jiný kutnohorský měšťan Mikuláš Wonderbute. Jako by tato rychlá změna předznamenávala celé dějiny panství. Společným znakem Ratboře je neobyčejně rychlé střídání vlastníků. Když pak Ratboř připadla jako odúmrť králi Václavovi, objevuje se v historických pramenech zmínka o tvrzi v Ratboři. Z ní je ve dnešním zámku zachována část zdiva v jihovýchodním nároží a místnost sklenutá gotickou žebrovou klenbou na střední pilíř tamtéž. Po Mikulášovi Wonderbutovi tvrz získává další kutnohorský měšťan Martin Oderin. Když byl vlastníkem, doplatil na neklid své doby. R. 1402 tvrz i vesnici vypálili vojáci uherského krále Zikmunda při obléhání Kutné Hory. Pak se ve vlastnictví Ratboře vystřídalo několik dalších kutnohorských rodin, ale r. 1469 připadá jako odúmrť králi Jiřímu z Poděbrad. Ten ji ale ještě téhož roku daroval hejtmanovi zámku v Kolíně Janu Hrabaňovi z Přerubenic. Synové tohoto šlechtice sídlili na tvrzi až do konce 15. století. V dalším dějinném období se majitelé tvrze rychle střídali. Zásadním významem, bohužel katastrofickým, se na tvrzi podepsalo období třicetileté války. Tvrz r. 1606 zdědila Kateřina, dcera Václava Voděradského z Hrušova. Její manžel Ondřej Horňatecký z Dobročovic se zúčastnil stavovského povstání. Jakožto poraženému mu byl r. 1622 soudně zkonfiskován majetek, ale „jen“ jedna třetina tvrze. Tu však r. 1626 kupuje zpět, není mu to však nic platné. Neklidná doba pokračovala. R. 1636 tvrz i ves vyplenili Sasové, r. 1639 Švédové. Zpustlý ratbořský statek Kateřina Horňatecká prodává r. 1642 Jindřichovi Kraftovi z Lammersdorfu. Po opravě a střídání dalších majitelů tvrz připojuje ke svému panství Červené Pečky Karel Jáchym Breda. Tento vlastník nechal r. 1723 tvrz přestavět do podoby barokního zámku. Část rekonstruované stavby ve východní části ale byla tvořena starým zdivem. Zámek měl obdélníkový půdorys, jedno patro, kryla ho valbová střecha. Stavba z této doby tvoří jižní křídlo dnešního zámku. Majitel ale na zámku nesídlil, bydlel tu jen správce a kanceláře i byty tu měli úředníci. R. 1734 (jakoby vlastnictví Ratboře stále přinášelo majitelům jen potíže) Jáchym Bred kvůli dluhům panství prodává, a tak se budova na nějakou dobu stává sídlem Marie Karoliny Khevehüllerové. Její syn r. 1793 prodal Ratboř Maxmiliánovi Thurn-Taxisovi. A pak se v průběhu 19. století majitelé střídali tak často, že je ani nebudeme zmiňovat.
Dějinný zlom nastal až v době průmyslové revoluce. Nová buržoazie potřebuje zdůraznit svoji společenskou důležitost a kupuje kromě hospodářsky zajímavých podniků také objekty k reprezentaci. Na Kolínsku takovým člověkem byl velkoobchodník Bernard Mandelík. Panství kupuje r. 1890 se zámkem a cukrovarem. Jeho synové Robert, Oto a Ervín přistupují k rozsáhlé obnově zámku v l. 1912 – 15 a ještě předtím v l. 1910 – 13 budují v sousedství vilu, kterou místní zanedlouho začali nazývat Novým zámkem. Na obě zakázky – novostavbu i rekonstrukci - Mandelíkové pozvali přední umělce své doby a především zakladatele české moderny, architekta Jana Kotěru. Kotěra na Starém zámku nechal k původní budově přistavět nové střední křídlo, které vybíhá k severu. K východní straně byla připojena plošně rozsáhlá veranda. Jen výjimečně byly zachovány gotické interiéry, ostatní byly zcela zmodernizovány. Obytné místnosti byly přesunuty do nově vybudovaného křídla a na jejich bývalých půdorysech vznikla reprezentační hala a schodiště. Nově objevené pozůstatky staré tvrze nechal Kotěra včlenit do moderní architektury. Původní střecha byla ozdobena menšími vikýři. Jen jižní fasáda zůstala téměř beze změn, takže dnešní hlavní dojem při pohledu z ulice na zámek je zřejmý - Kotěra v podstatě ponechal zámku vnější barokní vzhled.
Po r. 1945 bylo ve Starém zámku učiliště, od r. 1966 kanceláře místního národního výboru a zdravotní středisko. O stavbě si návštěvník může učinit jen malou představu, protože objekt není veřejnosti přístupný. Jedná se o jednopatrovou budovu na půdorysu písmene T s hlavním průčelím obráceným k jihu. Vstupní portál je umístěn v mělkém středním rizalitu, nad nímž se zvedá trojúhelníkovitý štít. Průčelní stěna je členěna pilastry, ostatní stěny jsou hladké. Interiér je dle dostupných informací moderní.
Bečváry
Jen pár kilometrů od Kolína se ukrývá Zámek Bečváry, místo, které zaujalo slavného voje-vůdce, filmaře i jednoho z nejznámějších českých rockerů. První zmínka o tvrzi v Bečvárech pochází už z roku 1603, ale dnešní podoba zámku vznikla až v 18. století. Jan Vilém z Pfeffershofenu nechal na místě původní tvrze vybudovat nové sídlo, které později zásadně proměnil nejznámější majitel panství – generál Arnošt Gideon Laudon, dnes nejvíce zná-mý z písničky „Generál Laudon jede skrz ves…“. Laudon koupil Bečváry v roce 1763 a bě-hem třinácti let zámek výrazně změnil. Nechal dostavět rokokové východní křídlo s reprezentativním sálem, upravil interiéry a v severním křídle zřídil kapli sv. Michaela. Zámek získal také zahradní terasu se schodištěm, jejíž zábradlí zdobí originální sochy a vázy od sochaře Ignáce Františka Platzera. Po Laudonovi se panství dostalo do rukou královské komory a střídalo majitele. Po druhé světové válce se stalo sídlem archivu a budova po-stupně chátrala. Záchrana přišla v 90. letech: zámek, který je považovaný za jednu nejvý-znamnějších rokokových památek v Čechách, získal hudebník Robert Kodym. Ten jej zrekonstruoval a proměnil v soukromé sídlo. Ještě před rekonstrukcí si Bečváry zahrály ve filmu. Objevují se v dramatu Zapomenuté světlo s Bolkem Polívkou a Veronikou Žilkovou.
Uhlířské Janovice
Okolí města, ač lesnaté a močálovité, bylo zřejmě osídleno již odedávna a patřilo ke kraji kouřimských Zličanů. Důkazem jsou archeologické nálezy z okolí. V okolních lesích pálili uhlíři v milířích dřevěné uhlí a prodávali ho do různých měst a tvrzí. Uhlířství zde zaniklo až počátkem 18. století.
Ještě před založením zdejší osady byla v 11. století postavena uprostřed slovanského hra-diště prostá románská kaplička, která sloužila k bohoslužbě a také k úkrytu lidí před nepohodou a dravou zvěří. Ve 12. století byl ke kapličce přistavěn románsko-gotický kostelík (sv. Jiljí), který v průběhu věků několikrát vyhořel nebo zpustl, ale znovu byl obnoven. Ke konci 14. století je možno datovat vzácné fresky v kostelíku. Ty byly obnoveny v roce 1953 ak. malířem Teršem.
Zdejší krajinu drželi asi od roku 1167 páni z Divišova (později ze Šternberka), kteří založili roku 1242 svůj hrad nad řekou Sázavou Český Šternberk. Zakladatelem Uhlířských Janovic byl Jan ze Šternberka (podle něho tedy název Janovice). Možno pouze usuzovat, že k založení došlo v roce 1250, neboť první písemná zmínka o našem městě je až z roku 1352. Město patřilo Šternberkům až do roku 1750, kdy bylo připojeno k panství Rataje nad Sázavou. Když budete chtít vidět všechny významné památky Uhlířských Janovic, nečeká vás dlouhé putování, všechno je tu pěkně pohromadě: na náměstí stojí barokní kostel sv. Aloise Gonzagy, barokní fara a radnice, o kousek dál najdete románsko-gotický kostel sv. Jiljí se vzácnými freskami, barokní márnicí a dřevěnou zvoničkou. Připomínkou zaniklé židovské čtvrtě je synagoga sloužící jako kostel Církve československé husitské, židovský hřbitov na jižním okraji města připomíná jediný symbolický náhrobek.
Rataje nad Sázavou
První písemné zmínky o Ratajích nad Sázavou se datují do roku 1156. Ty však stvrzují, že Rataje již existují jako místo hrazené a trhové. O přesném letopočtu vzniku se nedochovaly žádné písemné zprávy. Pravděpodobně to bylo kolem roku 946. Na místě současného zámku vznikl v pol. 10 stol. hrad zčásti zděný, zčásti srubový. Tento hrad vznikl jako pomezní tvrz kraje zličského. O uvedeném faktu svědčí nálezy bronzových a keramických ozdob z roku 1890, kdy se stavěla silnice kolem zámku.
Rataje byly znovu vybudovány v polovině 13. stol. po velkém požáru. V této době náležely do vlastnictví krále, který je propůjčoval nebo daroval jako léno. Jan Lucemburský daroval Rataje Jindřichu z Lipé. Páni z Lipé také vybudovali spodní hrad zvaný Pirkštejn, který byl do dnešní podoby upraven o 400 let později. V roce 1420 získává Rataje Hynek Ptáček z Lipé a Pirkštejna, nejvyšší hofmistr a mincmistr Království českého, správce měst královských, včetně Kutné Hory. Byl to významný politik doby husitské a rovněž poručník mladého Jiřího z Kunštátu, budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Jedná se o nejvýznamnějšího držitele Rataj, který je pochován v rodinné hrobce ratajského kostela. Poté prošly Rataje držením mnoha šlechtických rodů. Z významnějších vybereme: 1531 - 1579 Ladislav, syn Václav a vnuk Jan z Malešic - ti zavedli právo a zřízení městské, právo trhové a hrdelní, městský znak, uskutečnili výstavbu renesančního křídla současného zámku. 1656 Vilém František z Talmberka zahájil přestavbu současného zámku, kterou dokončil jeho syn František Maxmilián Leopold. 1772 - 1919 jsou Rataje v držení rodu Lichtensteinů. Ratajský zámek koupila v roce 1933 ratajská obec a umístila tam obecní úřad, poštu, četnickou stanici a hlavně školu.
Údolí říčky Polepky
Údolí říčky Polepky je oblíbená výletní trasa. Cestu můžete odstartovat v samém centru Kolína a následně po cyklotrase směrem do Hlubokého Dolu, kde se napojíte na Ratbořský okruh. Na chvilku si odpočiňte v nedalekých Nebovidech, kde narazíte na částečně zrekonstruovanou tvrz. Pak vás čeká cesta přes Červené Pečky, které se pyšní přírodní památkou Lom u Červených Peček s pozoruhodným výskytem schránek ústřic druhu Rhynchostreon Suborbiculatum, které se zde nahromadily pravděpodobně v průběhu mořské bouře v pradávných dobách.
Dále vás čeká průjezd Bojištěm, Bohouňovicemi I a Bořeticemi. Pak se vydejte kolem Skokanovského rybníka, na jehož hladině se zrcadlí zřícenina mlýna, který nechala v roce 1673 postavit Ludmila Františka z Lobkovic. Jméno dostal podle prvních nájemců a mlít se v něm přestalo až po téměř 300 letech, v roce 1959, kdy byl opuštěn a začal chátrat. Oblast po pravé straně od hráze rybníka se nazývá Granátnice a v nízkém lesíku můžete narazit na stopy po dolování českých granátů.
Nádherný výhled budete mít na kamenný železniční viadukt u Hranic, který byl prohlášen kulturní památkou. Polepským údolím pokračujte na vyhlídku ze skály u Kohoutova mlýna a dále lesem či po louce až na Pašinku a do Polep, kde nečekaný pohled na vodopád dodá hezkou tečku za celým putováním.
napsal František Vaněk
|
|
verze Zpravodaje pro tisk (formát pdf)
již brzo naleznete zde
