Základní organizace Odborového sdružení železničářů stanice PRAHA VRŠOVICE Vám přináší
Milí čtenáři Vršovického zpravodaje,
máme tu zase září, prázdniny a dovolené utekly a nastává podzim i v ČD Cargu. Před prázdninami se v naší společnosti vyměnilo vedení podniku, nový ředitel (Oblastní provozní ředitelství) OPŘ střed je Bc. Jan Peřina, vedoucí PP P. Libeň Bc. Tomáš Najzar a dozorčí PP (Provozního pracoviště) P. Libeň p. Romana Všetečková.
Po loňském masivním propouštění, úpravách technologií práce a kumulací funkcí na pracovištích je nyní na programu další rušení a to nákladních pokladen. Nevím jestli je to rozumné vzhledem k situaci v Cargu, kde zaměstnanci chybí (strojvedoucí, vozmistři, posunovači, tranzitéři).
Minulé vedení počítalo s úbytkem přeprav, vzhledem ke zvýšení cen nafty a tím i přepravného, ale to se nestalo.
Musíme byt optimisté a doufat, že naši nadřízení mají vše promyšlené lépe, než ti předchozí a neudělají stejnou chybu se zbrklým propouštěním dalších "nepotřebných" zaměstnanců, které pak budou muset následně přijímat zpět.
Tak je jen malé zamyšlení nad našimi problémy v ČD Cargo.
Krásný podzim přeje Hana Kodetová, vedoucí směny PP P. Libeň
Dne 15.9.2026 jsme se sešli po tříměsíční přestávce v restauraci "U Peronu" na Smíchově v počtu 13 členů.
Předseda pan Tetiva se omluvil, tak jsme diskutovali všichni mezi sebou.
Paní Grimová přinesla několik čísel časopisu Obzor, které si členové hned rozebrali. Pokladník, paní Šulcová vybrala od členů, kteří chtějí být i nadále členy klubu v příštím roce, částku 120,-Kč.
Návrhy na akce pořádané klubem důchodců by byly, ale většina členů je již méně pohyblivá, takže nějaké delší výlety nepřichází v úvahu.
Příští schůze se bude konat opět v této restauraci dne 15.12.2026, salonek je zamluven.
od Vlasty Šulcové
Letošní podzimní cyklo soustředění proběhlo od 15.-18.9. Týden se vydařil, bylo slunečno, teploty příjemné akorát na cyklistiku a zase bylo plno zážitků
První den jsme navštívili cisterciácký klášter a jeho sklepení s komentovanou prohlídkou v městečku Plasy v Plzeňském kraji, kde jsme obdivovali Santiniho umění stavět na vodě. Celý klášter stojí na dubových roštech ponořených ve vodě a je naší národní kulturní památkou. Následovala ochutnávka piv v místním minipivovaru.“Vašnosta, Lothar,Felčar,Pekelník,..vyzývají na žejdlík“,pomyslela jsem si a napila se z orosené sklenice zlatavého moku. Odpoledne příjemně uteklo. Navečer jsme sedli na kola a přesunuli se do 12 km vzdálených Kralovic do hotelu Bílý Beránek, kde jsme se ubytovali a prohlédli si město.
Druhý den jsme vyrazili už v 9 hodin na 73km dlouhý přejezd skrz Rakovnickou pahorkatinu přes Mariánský Týnec s nádherným klášterem po Svatojakubské stezce k Lužinám, kolem bývalé tvrze Šebíkov se stejným názvem rybníka, poté se přiblížili k říčce Střela s pěkným jezem, přes Mladotice, Křečov, přírodním parkem Horní Střela na Doubravický vrch (552m) a do Manětína. Bylo teplo, kiosek v manětínském přírodním koupališti uzavřen, tak se někteří z nás svlažili alespoň zevně. Plavala jsem na druhý břeh a místy viděla až na dno. Voda se už stačila po létě vyčistit. Bylo to příjemné, osvěžující. Naštěstí pak kousek dál byla otevřená restaurace a tak jsme uhasili i žízeň a lehce pojedli. Nechtělo se mi šlapat,v Manětíně bylo tak krásně...Zbývalo ale ještě hodně neujetých kilometrů.“Tak tedy hurá do sedla vstříc nové krajině a zážitkům“, řekla jsem si v duchu a šlapala dál. Cesta nás vedla kolem barokního zámku, pak přírodní rezervací Chlum, přes obce Pšov, Kobylé, Záhořice, Žlutice,z kopce i do kopce až do Chyše. V tamním pivovaru jsme se nadlábli, ochutnali místní pivo. Zbylých 30 km nám Petr mazaně rozdělil na 15km-občerstvení-15 km. A po těch 15km v Žihli U Kiliána vymyslel Honza ještě trasu navíc - odbočku k Odlezelskému jezeru a vodopádu po modré.Tak jsme ji zrealizovali a ujeli tak celkem úctyhodných 76 km. Nechápu, kde jsme večer vzali sílu ještě hrát bowling v hotelové restauraci.
Třetí den vytyčil Petr trasu v Plaské pahorkatině. Vystoupali jsme na zříceninu hradu Krašov s nádhernou vyhlídkou na Berounku, klesali a stoupali přírodním terénem do Chříče přírodním parkem Berounka, klesali k říčce Javornice s několika brody - kde si to kluci užívali a my holky se neustále zouvali a obouvali až na Gábinu, která jela bosa se slovy „Nebudu se furt obouvat a zouvat, nechci mít mokré ponožky!“ A tak měla jen mokré a špinavé nožky. Cesta vedla i bahnem a po lukách. V tomto místě byla prověřena schopnost šikovného Petra 2x rychle opravit Lence píchlé kolo o zrezivělý hřebík a obětavost Lukáše vrátit se na trasu a dovézt Petrovi potřebné věci. My už mezitím vystoupali na zříceninu hradu Krakovec. Natáčel se zde film Ať žijí duchové. Příjemná paní průvodkyně nám vysvětlila, že hrad neměl ve skutečnosti střechu, byl to filmový trik, škoda, vždyť filmoví trpaslíčci byli tak šikovní. Po odpočinku a jídle jsme se vydali na cestu zpět, bylo už dost hodin, podepisovala se na nás únava. Rozdělili jsme se do 3 skupin, první dojela původně plánovanou trasu přes rozhlednu na Senecké hoře (506m) a ušlapala tak celých 65 km, druhá zkrátila původně plánovanou trasu o 10 km, ale dodržela zbyte trasy v terénu s improvizací chybějící cesty u vrchu Černá kočka – takže přes pole a třetí skupina to dojela po silnici. Před cílem se naše cesty sešly v hospodě v obci Čistá, kde byli moc hodní a otevřeli ji pro nás o půl hodiny dřív. Byli jsme fakt unavení po náročném předchozím dni a z těžkého terénu tohoto dne a rádi se občerstvili. Nakonec jsme ještě cestou na ubytko projeli pod Strachovickým železničním mostem z roku 1899 na trati Rakovník-Mladotice vysokého 25,7m o délce 105m. Most byl zařazen mezi památkově chráněné objekty. Večer jsme chvíli poseděli a povídali si.
Čtvrtý a poslední den jsme se rozdělili a individuálně dojeli na vlak do 20 km vzdálených Krtů nebo ještě krátkou trasu po okolí a auty domů nebo na další akci.
Uteklo to jako voda, mám opět spustu zážitků a těším se na červen – to bude další soustředění tentokrát v Kořenově v Jizerských horách.
od Alexandry Poláčkové
Trať 015 Přelouč – Prachovice výhybka č. 101, dle úředního povolení má trať číslo 541, dle interního označení SŽ trať je označena číslem 517, provozovatel a vlastník dráhy je Správa železnic s.o.. Jde o regionální dráhu, která vyúsťuje v Přelouči z 1. koridoru a je ukončena v Prachovicích u výhybky 101, ze které se dojedete na vlečku CEMEX v Prachovicích. Od 15.8.2025 se již na nádraží v Prachovicích po kolejích nedostanete. Správa železnic výhybku 101 rozebrala, aby asi nikdo neměl tužbu jet do Prachovic na nádraží a nemuseli tuhle část trati udržovat sjízdnou. Tento úsek byl i úředně zrušen z rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 31.10.2025. Traťové zabezpečovací zařízení v úseku Přelouč – Choltice je AH 88 – SW s oddílovými návěstidly (automatické hradlo Valy). Na části trati Choltice – Prachovice je automatické hradlo bez oddílového návěstidla AH 88 – SW. Celá trať řízena dálkově z regionálního dispečerského pracoviště Pardubice. Ze stanice Heřmanův Městec vede již nepoužívaná, ale stále úředně funkční trať do stanice Chrudim město, ale o té trati zase následující měsíc. Do roku 1980 byla z odbočky Tasovice vedena trať do Vápenného Podola. Všechny úseky jsou jednokolejné a bez elektrifikace. Trať má 6 stanic (když budeme počítat Přelouč nákladní nádraží a již odříznuté Prachovice), 5 zastávek, tarifní vzdálenost Přelouč - Prachovice je 23 km, traťové zatížení C3, normativ nákladních vlaků je 444 metrů, maximální traťová rychlost 50 km/h, nejvyšší denní zatížení je v úseku Přelouč – Heřmanův Městec cca 30 vlaků a dále na Prachovice cca 9 vlaků.
Se stavbou trati se začalo 27.3.1882 z Přelouče do Vápenného Podola ( Vápenný Podol v té době byl výletním lázeňským místem) a s odbočkou v Tasovicích do Prachovic. Dne 25. srpna 1882 vyjel slavnostní vlak. Zatím však jen do Heřmanova Městce. Do Vápenného Podola přijel slavnostní vlak až 25. září 1882. Přesto nebylo ještě vše hotovo. Následovaly dokončovací práce a pravidelný provoz byl zahájen 18. října 1882. V prvních letech jezdily jen dva páry osobních vlaků. Do Prachovic jezdila výlučně nákladní doprava. První změnu přináší napojení dráhy do Chrudimi v Heřmanově Městci v roce 1899. Od 1.8.1920 byla v celé trati zavedena vlaková pošta. Nejprve na trati do Chrudimi. O sedm let později do Přelouče. Několikrát byl na přetřesu projekt, který by propojil trať z Prachovic do Třemošnice. První úvahy jsou již z 80. let devatenáctého století. I za dob první republiky se o tom vážně uvažovalo. Velká naděje vznikla při budování obří cementárny v Prachovicích, ale ani ta se nesplnila. Po 2. světové válce už však není hlavní větev do Vápenného Podola, ale do Prachovic. S tím byla spojena i generální přestavba Heřmanova Městce v roce 1952. Stanice byla rozšířena a prodloužena. Byla postavena výtažná kolej směrem ke Kostelci. Přestavba trvala až do roku 1957. V šedesátých letech začíná rozjíždět mamutí výrobu prachovická cementárna. To klade zvýšené nároky na lokomotivy a železniční trať. V roce 1974 došlo k rozhodnutí o dalším rozšíření cementárny a k zahájení výstavby. Roku 1978 proběhla připravovaná modernizace tratě s namontováním, ale zatím nezapojením přejezdových zabezpečovacích zařízení. Téměř nulová nákladní doprava, havarijní stav svršku, náročné sklonové poměry a dále i rozhodnutí vlády o restrukturalizaci železniční sítě vedly k zastavení dopravy na úseku odbočka Tasovice - Vápenný Podol. Poslední vlak, vedený mot. vozem M 131.1163, odjel dne 14. ledna 1978. V roce 1980 byla trať v délce 2 km vytrhána a výhybka v Tasovicích zrušena. Až počínaje rokem 1989 proběhl zlom, kdy byl na trati aktivován autoblok a dálkově řízené výhybny bez obslužného personálu.
Regionální spoje Přelouč – Heřmanův Městec provozují České dráhy, dále na Prachovice je od 28.9.2020 zastavena veřejná osobní doprava.
Nákladní přeprava se uskutečňuje do Prachovic do cementárny CEMEX a dále do Kostelce u Heřmanova Městce kde je areál státních hmotných rezerv.
Přelouč
Přelouč patří k nejstarším historicky doloženým místům regionu. Název Přelouč je odvozen od místa, kudy se chodilo přes louky. Původní název obce zněl Přelučie. Vlastní osada vznikla na severní straně dnešního města, v místě zvaném Na dole, patrně v 10. století za panování rodu Slavníkovců. První historická zmínka je z roku 1086, kdy král Vratislav daroval vesnici Přelouč i s chmelnicí benediktinskému klášteru v Opatovicích nad Labem. S osudem kláštera v Opatovicích nad Labem je Přelouč a část jejího okolí spojena po dobu 300 let. Na příhodném místě zde na vrcholu opukové terasy vysoko nad Labem vzniklo tržní centrum. Na žádost opata Částky (který stál v čele kláštera v letech 1261 – 1291) povyšuje král Přemysl Otakar II. 8. 9. 1261 Přelouč na městečko a uděluje mu právo magdeburské a hrdelní.
S klášterem byla Přelouč úzce spjata až do husitských válek. Zřejmě již od této doby užívá Přelouč jako svůj znak černý rošt ve zlatém poli, atribut sv. Vavřince, patrona Opatovického kláštera. Na městské pečeti je však znak doložen až v 16. století. Po objevení stříbrných ložisek a rozmachu těžební činnosti v Kutné Hoře od konce 13. století vzrostl i význam Pře-louče jako strategického tranzitního místa při labském brodu na spojnici Kutné Hory s Hradcem Králové. Koncem 14. století zřídil opatovický klášter při přeloučském konventu i samostatné probošství. Z roku 1421 pochází kronikářský záznam o dobytí a zničení Přelouče, stojící na táborské straně, vojskem Jana Městeckého z Opočna.
Význam Přelouče poté na řadu desetiletí poklesl. Stalo se z ní malé zemědělské městečko, patřící od roku 1518 k pardubickému panství. Období nového hospodářského a kulturního rozkvětu čekalo Přelouč až ve druhé polovině 16. století. Přelouč tehdy získala renesanční podobu a v roce 1580 potvrdil Rudolf II. privilegia královského komorního města. Za třicetileté války a později v době tereziánských válek v 18. století však Přelouč znovu utrpěla značné škody a na další dvě století se stala jen provinčním zemědělským městečkem.
Změnu ve vývoji Přelouče přinesla až první polovina 19. století v souvislosti se stavbou nové císařské silnice a zvláště pak železnice. Díky napojení na železniční obchodní tepnu se záhy stala Přelouč po Pardubicích druhým hospodářsky nejvýznamnějším městem pardubického regionu. Od roku 1850 do roku 1960 měla Přelouč status okresního města.
Nejvýznamnější architektonickou památkou města je původně románský farní kostel sv. Jakuba, později barokně upravený. Spolu s budovami fary a staré lékárny, vystavěnými v dnešní dispozici po velkém požáru města v roce 1809, vytváří svérázné zákoutí při severní straně náměstí. Zde je také v dlažbě chodníku vyznačeno místo, kde dal v roce 1738 jezuita Koniáš pálit "kacířské" knihy.
Zajímavou barokní stavbou je hřbitovní kostelík Navštívení Panny Marie z roku 1684 na kopci na východ od města, k tomu se váže pověst: Novém zákoně je popsáno setkání těhotné Panny Marie s její příbuznou Alžbětou, rovněž těhotnou; budoucí matkou Jana Křtitele. Panna Marie poté, co je jí andělem zvěstováno že porodí Syna Božího spěchá aby navštívila Alžbětu a byla "prostřednicí milosti"; aby předala posvěcení nenarozenému Janu Křtiteli.
Alžběta byla těhotná i přes svůj vyšší věk a údajnou neplodnost, její těhotenství mělo být podle zjevení Archanděla Gabriela pro Pannu Marii důkazem že Ježíšovo narození bude zázrak a zvěstování je pravdivé.
Kostel tvoří dominantu městského hřbitova. Dvouvěžová sakrální stavba postavena v letech 1682 – 1684. V roce 1776 postaveny proti vchodu do kostela ambity. Kostel je vyzdoben malbami od J. Kramolína z let 1781 – 1782. V roce 1881 byly nízké střechy věží jehlanovitého tvaru nahrazeny cibulovitými báněmi.
Na západní straně náměstí od roku 1704 stojí vysoký morový sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého. Ze starších budov se jinak v centru města v důsledku rozsáhlé stavební činnosti ve druhé polovině 19.století mnoho nedochovalo. Pouze domy na jižní straně náměstí a v některých ulicích mají ve svých jádrech zbytky původního středověkého a renesančního zdiva.
Dominantou Přelouče se na přelomu 19. - 20. století staly novorenesanční budovy na náměstí - základní škola (1880-81) a budova Záložny (1899-1901), projektovaná významným českým architektem Rudolfem Kříženeckým.
Týž autor projektoval i novorenesanční Evangelický kostel, který byl postaven v roce 1904 na místě starší modlitebny. Ke shlédnutí jsou neobyčejně krásné fasádní fresky.
Choltice
První písemná zmínka o Cholticích je z 25. října 1285. Je to listina, kterou král Václav II. dává Záviši z Falkenštejna města Lanškroun, Poličku a hrad Landsperk. Jako svědek tohoto daru podepsal listinu také Beneš z Choltic. Jeho tvrz stála v místě dnešního čp. 5.
Choltická tvrz byla vystavěna na malém poloostrově vybíhajícím do velkého rybníka. Šíje poloostrova byla prokopána širokým příkopem, takže tvrz čněla uprostřed vody. V roce 1469 přežila vpád uherských vojsk, táhnoucích proti Jiřímu z Poděbrad.
Poté byla poškozená tvrz přestavěna na zámek. Zámek měl 36 místností, kuchyň, spižírnu, 4 sklepy. Vodním příkopem s mostem byl oddělen od panského dvora, který za příkopem začínal pivovarem. Zámek byl chráněn dvěma rybníky, bažinou a vodním příkopem. Zámek s přilehlým parkem je největší turistickým lákadlem Choltic dodnes. Ve zdejším parku se natáčelo několik filmů, nejznámějším je Strakonický dudák, nejnovějším pak Obchodníci.
V Cholticích se narodil malíř slavného obrazu spisovatelky Boženy Němcové J. V. Hellich (1807-1880) a také básník Bohdan Jelínek (1851- 1874).
Heřmanův Městec
Kdy bylo město Heřmanův Městec založeno není přesně zjištěno. Stalo se tak pravděpodobně kolem roku 1280 kdy Heřman z Lichtenburku kolonizoval krajinu kolem hradu Lichnice. I Heřman z Kostela (Kostelce), nebo vladyka Heřman z Mrtic, který dostal tuto krajinu za vojenskou pomoc rytíři z Kauniců v bitvě českého vojska o Miláno mohli město založit.
První dochovaná zpráva ze 7. října roku 1325 v zemských deskách trhových se týká rozdělení majetku Heřmana z Mrtic, ve které je Městec popisován jako nehrazené městečko, kterému patřila ves Bylany. Lokátor k umístění města využil potoku Podolky a Konopky a ulice rozmístil tak, že každý dům byl zásobován užitkovou vodou.
Městem procházela známá Trstenická stezka vedoucí z Moravy do Prahy, po níž procházely obchodní karavany, jež učinily z města obchodní centrum širokého okolí. Po této cestě však přicházela i vojska a to nejen husitská, ale i houfy žoldnéřů za třicetileté války, které působily obyvatelům nesmírné útrapy - rabování, zabíjení a vypalování.
Obchodnímu rozvoji města přispělo od 15. století i velké židovské osídlení rozkládající se v jeho severní části. Nejvyšší počet židovských obyvatel se pohyboval kolem r. 1849 - 840 osob.
V roce 1579 Rudolf II. mění na žádost městeckých dny konání jarmarků a potvrzuje městu znak a právo zelené pečeti.
Z významných majitelů Heřmanova Městce byl v 15. století Jan Městecký z Opočna, za něhož bylo město vypáleno husity, jako odplata za Janovy intriky proti Žižkovi. K dalším majitelům města patří Trčkové z Lípy, Andělové z Ronovce, Oprštorfové z Dubu a Frydštejna, Žerotínové, Berkové z Dubu, Šporkové a Kinští z Vchynic a Tetova. O rozvoj města se nejvíce za-sloužili Šporkové, za jejichž držení se počalo stavět z kamene, aby město netrpělo požáry, jako v minulých letech. Byl rozšířen zámek a kostel, který byl při požáru v roce 1740 zcela zni-čen. V letech 1756 až 1761 byl stavitelem Františkem Tomášem Jedličkou postaven v čistém barokním slohu dnešní kostel svatého Bartoloměje, který je kulturní památkou přesahující rámec regionu. Židé si vybudovali synagogu, na okrajích města byly postaveny kaple sv. Jiří a sv. kříže, městu byly opatřeny sochy světců. U zámku byla zřízena husarská kasárna. Za zámkem byl založen rozsáhlý zámecký park. V držení Šporků bylo město 133 let. Od roku 1828 bylo město v držení rodu Kinských. I oni se zapsali do rozvoje města, např. zřízením Mariánské nemocnice, dětské opatrovny, hřebčína, ale i rozšiřováním zámku a parku do dnešní podoby.
V roce 1837 byl zřízen poštovní úřad, 1860 občanská záložna, 1867 četnická stanice, 1882 zřízeno železniční spojení Vápenný Podol - Heřmanův Městec - Přelouč, v roce 1899 Heřmanův Městec - Chrudim a v roce 1911 zřízeno autobusové spojení Heřmanův Městec - Pardubice.
V 19. století rozvíjí se kulturní i společenský život. Vznikají nové spolky: divadelní v roce 1848, pěvecký v roce 1862, Sokol v roce 1892 ale i hasiči v roce 1878. Z podpůrných a vzdělávacích spolků vzniká Řemeslnická beseda, Svornost, Občanská a Měšťanská beseda, čtenářský klub, později ještě Hálek a Barák. Zajímavostí je, že v roce 1875 se Městec stává prvním místem v Čechách, kde se hrála kopaná. Tento sport přivezl hrabě Kinský z Anglie.
V roce 1841 je dřevěná školní budova zbořena a postavena třípodlažní zděná, která však je záhy nedostačující a proto je v roce 1894 stržena městská radnice se dvěma domy a postavena nová školní budova. Za první republiky se rozvíjí výstavba malých rodinných vilek, v roce 1929 je postavena Sokolovna a v roce 1930 Husův sbor. V roce 1932 je dokončena rozsáhlá přestavba zámku s vnitřní štukovou výzdobou, kterou provedli italští mistři.
I v těchto letech žije město bohatým kulturním a společenským životem do kterého se zapojily všechny spolky.
Stavební i obchodní rozvoj ukončuje německá okupace. 15.3.1939 kolem osmé hodiny přichází do města okupační armáda. Dochází k odbojové činnosti, ale i k prvnímu zatýkání. 3.12.1942 byli z města odvezeni poslední židovští obyvatelé a tím zaniká židovská komunita.
Na podzim v roce 1944 podporují městečtí občané partyzánské hnutí na Železných horách a ustavují ilegální Revoluční národní výbor, který se v květnových dnech ujímá řízení událostí při útěku německé armády. K osvobození města došlo 9. května 1945 kolem devatenácté hodiny. Po tomto dochází k široké výstavbě rodinných domků a sídlišť a zvyšuje se počet obyvatel. Jsou rekonstruovány silnice, chodníky, rozvod elektrické energie a vystavěny trafostanice. Po celém městě je vybudován vodovod. Přistavěno bylo nové křídlo školní budovy, opatrovna zrekonstruována na školu, postaveny 2 mateřské školky a jesle, dům dětí a mládeže, dům služeb, pošta a obchody. V Konopáči vybudován rozsáhlý autokemp. Byla podstatně rozšířena a zmodernizována železniční stanice.
Střed města je od roku 1989 po předchozím stavebně historickém průzkumu provedeném v roce 1981 vyhlášen památkovou zónou.
Vápenný Podol
Vápenný Podol se skládal z několika místních částí: Vápenný Podol (často také „Podol Vápenný“ nebo „Podol“), Nutice, Boukalka, Nerozhovice, Cítkov a Hrbokov.
Vznik této obce dle dostupných historických pramenů nelze přesně určit. V archivech se sice zmiňují o osadách jménem Podol, Podolí nebo Podolé již před r. 1513, ale toto jméno mělo v té době v Čechách 21 osad.
Jméno „Podol“ vysvětluje polohu osady. Jednotlivá stavení se dříve a i nyní rozkládají „po dolině“ a tak se dá usoudit, že vzniklo jméno „Podol“. „Vápenný“ se Podol nazývá proto, že se tu kolem rozkládala mohutná ložiska šedého zrnitého vápence a mramoru, z něhož se pálilo od dávných dob vápno.
Vápenný Podol (či také Podol Vápenný) patřil odedávna ke zboží pánů ze Zaječic. Nejstarší a nejznámější držitel Přibík ze Zaječic byl v r. 1319 předveden před zemský soud za loupež. Později majiteli Zaječic byli páni ze Šternberka, z nichž nejznámější Jan (1440 – 1466) byl věrným přívržencem svého příbuzného Jiřího z Poděbrad, slavného českého krále. Po Šternbercích držel Zaječice soused a primátor města Chrudimi, Viktorin z Kunčího.
Po jeho smrti vládl statkem moudrý a rozšafný jeho syn Jan. Měl učený svazek s Viktorinem ze Všehrd. On v r. 1513 prodal „své dědictví ve Vápenném Podole, Cítkově, Nuticích, Lánech i s lukami, platy, rybníky, vápennými horami“ Mikuláši Trčkovi z Lípy na Lichtenburce.
Od tohoto data se uvádí ve státním archivu existence této obce, i když jistě vznikla dávno před tímto datem jako ostatní obce.
Od r. 1534 pánem lichnického panství a tím i Vápenného Podola se stal Zdeněk Trčka z Lípy. Ten prodal dne 21. června 1539 Lichnici Janu Trčkovi ml., který byl v listinách nazýván též jako Trčka Lichtenburský. Jeho manželkou se stala Majdalena Žehušická z Nestajova. Trčka Lichtenburský odporučil Lichnici a skoro celé své ostatní panství strýci Vilému Trčkovi, synu Mikuláše Trčky z Lípy a na Vlašimi. Zemřel 19.března 1550 v Opočně. Vilém Trčka z Lípy a na Veliši v r. 1556 přijal své dědictví, jež obsahovalo vsi: „Skupice, Janovice, Zbihňovice, Cítkov, Sušice, Slavkovice, Zhody, Prachovice, Tasovice, Podol Vápenný, Nutice a dvory jeho kmetcí s dědinami ornými i neornými, lukami, lesy, porostlinami, horami, doly, skalami vápennými, krčmami, robotami, rybníky, vodotočinami, lidmi osedlými i neosedlými aneb z těch gruntů zběhlými“.
Ještě koncem 16. století přešel koupí Podol Vápenný a okolní osady Nutice, Cítkov, Boukalka, Chrbokov panu Václavu Plesovi Heřmanskému ze Sloupna a jeho manželce Elišce Andělce z Ronovce, kteří byli pány ve Stolanech. Václav Ples zemřel v r. 1603. Po něm zůstal syn Zig-mund Jan. Poněvadž na zboží Stolankém zůstalo mnoho dluhů, ujal se části statku po smrti Václava Plesa Heřmanského císař Rudolf II. Zbytek držel syn Zigmund Jan, ne však nadlouho. Vše prodal Štěpánovi Jiříku ze Šternberka na Postoloprtech. Avšak i ten zanedlouho prodal toto zboží císaři Rudolfu II., který spojil statek Stolany s Pardubickým.
Dne 26. února 1608 prodal císař zboží Stolanské panu Ladislavu Berkovi z Dubé. Berka připojil zboží Stolanské, k němuž i Vápenný Podol patřil, k panství Městeckému. Od této doby tato panství zůstala spojena.
Paní Eliška, choť Ladislava Berky, odkázala dne 13. února 1606 panství heřmanoměstecké svému manželovi Ladislavu. Zemřel na městeckém zámku v r. 1613. Zůstaly po něm nedospělé děti: Zdeněk Leopold, Jan Jetřich a Anna Marie. Po jeho smrti bylo panství spravováno v důsledku nezletilosti synů poručníkem Lvem Burianem Berkou z Dubé (1613 – 1624). Po dosažení plnoletosti se ujímá dědictví nejstarší syn Jan Jetřich Berka z Dubé (1624 – 1636+). Jan Jetřich zemřel brzy. Po jeho smrti připadlo panství Heřmanova Městce a Stolan jeho sestře, hraběnce Anně Marii Khyslové (1636 - 1661+).
Dne 10. dubna 1661 prodala hraběnka panství Heřmanova Městce a Stolanské Janu Karlu Šporkovi, který byl od r. 1666 hrabětem a měl toto panství v držení v letech 1661 – 1679. Tento pověstný generál učinil pro Městec, v němž také sídlil, velmi mnoho dobrého. Byl pánem přísným ale i spravedlivým. Zemřel 6.srpna 1679.
Po jeho smrti přebírají panství mladší syn Ferdinand Leopold hrabě Špork a poté jeho bratr František Antonín. Ferdinand umírá v r. 1711. Zanechává po sobě syny: Jana Josefa, Michala, Antonína a Jana Rudolfa (světící biskup pražský).
Jan Josef hrabě Špork (1711 – 1749) obdržel brzy po smrti svého otce heřmanoměstecké panství. Stal se tajným císařským radou a také hejtmanem Chrudimského kraje. V mládí hodně cestoval. Hrabě velmi dbal o lázně v Podole. V této době zde dochází k velkému rozkvětu těchto lázní. Dal zde vybudovat několik lázeňských budov a v roce 1726 kapli sv. Václava. Nejmladší ze čtyř jeho bratrů Jan Rudolf hrabě Špork se stal světícím biskupem pražským. Na zámku v Městci byl častým hostem. Byl také velmi zadobře se svým strýcem Františkem Antonínem, který Městec rád navštěvoval a miloval též lázně ve Vápenném Podole.
Po Janu Josefovi Šporkovi dědí panství v r. 1749 jeho syn Jan Václav hrabě Špork (1749 – 1794). Vystudoval práva, stal se radou a byl také ředitelem komorní a dvorské hudby ve Vídni. Vystavěl kostel sv. Bartoloměje v Městci (1756 – 1761), provedl přestavbu zámku (1770 – 1784). Za jeho vlády byl v r. 1788 postaven v Podole kostel zasvěcený sv. Václavu. Jan Václav hrabě Špork prodal panství Heřmanův Městec v r. 1794 Filipovi Antonínovi Karlovi, svobodnému pánovi z Greiffenklau (1794 – 1823+) za 575.000 zl. Za jeho vlády byla přestavěna v Podole v r. 1802 koupelová lázeňská budova a i jinak bylo dobře postaráno o zvelebení lázní.
Po smrti barona dědí panství synové Otto Filip a Filip Antonín Karel (1823 – 1825+), svobodní páni z Greiffenklau, oba vojáci. Po smrti Filipa Karla drží panství Elisabet z Greiffenklau (1825 – 1828), manželka Filipa Antonína Karla, se synem Ottou Filipem z Greiffenklau.
Od dědiců hraběte z Greiffenklau koupil panství městecké v r. 1828 kníže Rudolf Josef Kinský (1828 – 1836+) ze Vchynic a Tetova za 730.000 zl. V mládí studoval práva, byl také vlastencem. Přátelil se s Jungmannem a Šafaříkem. Podporoval i chudý lid a snažil se je zaopatřit pracemi na různých stavbách v Městci. Rád navštěvoval lázně ve Vápenném Podole, které v té době velmi prosperovaly. V lednu r. 1836 umírá.
Po něm zůstaly nezletilé děti (tři dcery a jeden syn). Panství dědil syn Ferdinand Bonaventura Kinský (1855 – 1904+), který však nebyl plnoletý. Z tohoto důvodu správcovala panství jeho matka Vilemína Alžběta Kinská, rozená hraběnka Colloredo-Mansfeldová (1836 – 1855), která byla jeho poručnicí. Po jeho smrti v r. 1904 zdědil panství jeho syn kníže Karel Ferdinand Kinský (1904 – 1919+).
V r. 1905, na žádost podanou obecním představenstvem, byly výnosem ministerstva vnitra spojeny obce Nutice a Podol v jednu obec s názvem Vápenný Podol.
Prachovice
Předpokládá se, že obec vznikla z osady drtičů kamene pro stavbu Lichtenburku. První písemná zmínka o Práchovicích pochází z roku 1398 mezi lichtenburskými panstvími. V 16. století, kdy bylo panství Lichtenburg rozděleno, byla obec přidělena k panství Stolany. V roce 1608 prodal císař Rudolf II. stolanské panství Ladislavu Berkovi z Dubé, který jej spojil s panstvím Heřmanův Městec. Po smrti bezdětného Johanna Dietricha Berky von Dubá v roce 1636 přešlo panství Heřmanův Městec a panství Stolany na jeho sestru Annu Marii Josefínu z Khysla. V roce 1661 prodala panství Johannu von Šporkovi. Po smrti Jana Václava Šporka bylo panství v roce 1798 prodáno Filipu Antonovi z Greiffenclau a od roku 1828 patřilo knížatům Kinským.
V roce 1835 tvořila obec Prachovice v okrese Chrudim 46 domů, ve kterých žilo 361 obyvatel. Úřady v obci udržovaly domek správce, sklad dřeva a dvě vápenné pece. Vápencový masiv, který vystupuje z hor u Prachovic, byl pravidelně těžen a poskytoval dobrý vápenec a mramor. Hlavními zdroji příjmů bylo zemědělství na orné půdě, chov dobytka, drcení a pálení vápna a odvoz vápna. Farou a školou byl Podol. Až do poloviny 19. století zůstaly Prachovice podřízeny alodiálnímu panství Heřmanmiestetz. Po zrušení patrimoniálních panství tvořily Prachovice od roku 1849 spolu s okresem Boukalka obec v okrese Chrudim. V roce 1865 byla v Prachovicích zahájena školní výuka v pronajatých prostorách. V následujícím roce byla dokončena přízemní školní budova. Od roku 1868 patřila obec k politickému okresu Chrudim. V roce 1881 byla rozšířena školní budova. V letech 1881–1882 byla vybudována železnice Přelouč – Vápenný Podol s nákladní odbočkou z Tasovic do Prachovic. Současně byla vybudována železnice Čáslav–Závratec a pětikilometrová lanová dráha z vápencového lomu hraběte Kinského u Prachovic do Závratecké vápenky a železniční stani obec 838 obyvatel. Dne 10. června 1920 po 18 letech úsilí obce zahájily ČSD osobní dopravu i na úseku mezi Tasovicemi a Prachovicemi. Při sčítání lidu v roce 1921 žilo v Prachovicích 734 obyvatel. V témže roce byla v budově školy otevřena základní ekonomická škola. Po akci německých okupantů proti základně partyzánské brigády Mistr Jan Hus u Lipovce našlo od ledna do dubna 1945 v Prachovicích útočiště asi 17 partyzánů.
V roce 1947 byly Prachovice připojeny k elektrické síti. Kvůli rozšíření vápencového lomu byla v 50. letech 20. století přemístěna obec Boukalka. V průběhu výstavby cementárny bylo v Prachovicích postaveno 280 bytů pro zaměstnance. V roce 1957 byla zbourána lanovka na Závratec. V témže roce byla postavena nová škola a stará školní budova byla zbořena. Mateřská škola byla dokončena v roce 1959 a sportovní stadion byl slavnostně otevřen v roce 1964. S podporou cementárny bylo v 70. letech 20. století postaveno 32 rodinných domů. Z důvodu rozšíření vápencového lomu bylo v roce 1975 vybudováno nové silniční spojení do Vápenného Podolu, které vede na jih kolem Bučiny. Sociální program spojený s výstavbou druhé cementárny vedl k výstavbě 128 moderních bytů, ubytovacího domu se 160 lůžky a polikliniky v Prachovicích. Při sčítání lidu v roce 1980 žilo ve 190 domech 1236 obyvatel; Z toho 118 domů byly rodinné domy. Kulturní dům Cementář byl otevřen v roce 1981. V roce 2011 byla ukončena osobní vlaková doprava mezi Heřmanovým Městcem a Prachovicemi. Nejzajímavější památky v Prachovicích je pomník obětem 2. světové války, nacházející se před školou. Kaple Nanebevzetí Panny Marie byla postavena v roce 1888 a vysvěcena 8. září 1891 biskupským vikářem Františkem Kvěchem z Přelouče. Autorem oltáře je malíř a řezbář Antonín Sucharda z Nové Paky. Varhany zhotovil Jan Tuček z Kutné Hory; Rekonstrukce probíhaly v letech 1940 a 2001–2002. Naučná stezka o historii těžby vápence. Nejznámější rodák je Jiří Kajínek (*11.1.1961), usvědčený dvojnásobný vrah a několikanásobný vězeňský uprchlík. V roce 2017 mu byla udělena prezidentská milost.
napsal František Vaněk
|
|
verze Zpravodaje pro tisk (formát pdf)
již brzo bude zde
